Supermasivní černá díra Sagittarius A* v centru Mléčné dráhy je jedním z nejvýznamnějších objevů moderní astrofyziky. Její existence byla potvrzena až po desetiletích pozorování pohybu hvězd a plynu v galaktickém středu, přestože první náznaky pocházely už z 30. let 20. století. Americký radioinženýr Karl Jansky náhodně zachytil rádiový šum ze směru souhvězdí Střelce, který později vedl k domněnce o masivním objektu uprostřed naší galaxie. V 70. letech astronomové pomocí infračerveného záření sledovali pohyb plynu a odhadli hmotnost objektu na ekvivalent až čtyř milionů Sluncí. Název Sagittarius A* byl přiřazen v roce 1982 Robertem Brownem.

V 90. letech nezávisle pracovaly týmy Reinharda Genzela a Andrey Ghezové, kteří využili pokročilé dalekohledy v Chile a na Havaji k pozorování hvězd obíhajících kolem neviditelného objektu. Klíčovou roli sehrála hvězda S2, která se v roce 2002 přiblížila k jádru galaxie na vzdálenost 17 světelných hodin. Její extrémní rychlost – až 2 000 km/s – poskytla přesvědčivý důkaz gravitačního působení supermasivní černé díry. Ghezová v roce 2008 upřesnila hmotnost černé díry na 4,1 milionu hmotností Slunce a její vzdálenost od Země na 27 400 světelných let.

V roce 2020 obdrželi Genzel a Ghezová Nobelovu cenu za fyziku za svůj přínos k potvrzení existence černé díry. V roce 2022 pak projekt Event Horizon Telescope (EHT) publikoval první snímek Sagittarius A*, který ukázal horký akreční disk obklopující černou díru. I přes tyto pokroky zůstává otázka, jak černé díry vznikly a proč korelují s velikostí galaxií, stále nezodpovězena.