Čtyřicetidenní konflikt mezi USA a Íránem, známý jako operace Epic Fury, přiměl americké vojenské vedení k zásadnímu přehodnocení strategie. Tradiční drahé zbraně se ukázaly jako neúčinné nebo příliš nákladné, což vedlo k posunu k levným, masově vyráběným útočným dronům typu LUCAS. Ty byly vyvinuty na základě íránského modelu Shahed-136 a umožnily USA obrátit nákladovou rovnici na bojišti. Zároveň však americké síly zjistily omezení stávajících zbraní při ničení hluboko zakopaných cílů, jako jsou jaderná zařízení v Natanzu a Fordowu.

V reakci na to USA urychlily vývoj nové generace bomb ničících bunkry, známých jako Next Generation Penetrator (NGP), které mají nahradit stávající GBU-57 MOP. Ta sice dokáže proniknout až 60 metrů betonu, ale nedokázala úplně zničit hluboké íránské jaderné zařízení. Zároveň ztráty 24 dronů MQ-9 Reaper, každý za více než 35 milionů dolarů, odhalily zranitelnost drahých systémů v moderním prostředí protivzdušné obrany.

Americké letectvo proto přechází od elitních, drahých systémů k filozofii „velké a obětní“ – masové výrobě levných dronů a střel. Pentagon plánuje výrobu desítek tisíc levných raket a spolupracuje s firmami jako Anduril, Leidos a Boeing na rychlém nasazení nových schopností. Tento posun odráží širší trend v moderním válčení, kde hromadná výroba a nízké náklady získávají na důležitosti proti technologicky vyspělým, ale nákladným systémům.